Píseň pro ženu
(hudba: Milan Frumar, text: Milan Frumar)

Ohněm jsou zahřáté, pálí je dlaně,
když je vidíš, z jejich očí dá se číst.
Copánky blonďaté, černé i hnědé,
když jdou k nám, mají na rtech vůni lip.

A já sám, nechápu jak bez nich dá se žít,
bez nich chybí klid,
jde to zlý, když dva si nemají co říct.
Já to znám, žena nechodí jen po špičkách,
slzy na víčkách,
nesmíš odejít - střepy seber - začni znovu žít...

Nahotu skrývají, cudnost je zdobí,
prsty vryjí do srdce, dechem svíce rozsvítí
a pak jdou spát.
Trávou se brouzdají, rosou se zmáčí,
když se smějí, ďábelský maj v očích třpyt.

Příjdou k nám, bílé jako peří labutí,
střevíce z nití, kolik dnů, tolik vět a tolik snů.
Dechem svým probudí Tě ranní panenství,
závoj s vůní fialek,
nejde říct, čím vším pro nás vlastně jsou.